Náš tým. Monika
Seznamte se, prosím!
Tohle je Monika, dnes již 4 letá slečna, díky které tisíce dalších dětí užívají blízkost maminčiny náruče v nosítkách MoniLu.
„Byla neodložitelné miminko, v pozici na zádech plakala, vyžadovala mou neustálou pozornost, možná proto, že měla 3letého bráchu a věděla, že si svou pozici musí vydobýt, třeba křikem. V 6ti týdnech přišla spása v podobě objevení šátku a ergonomického nošení.. Najednou byl klid a spokojenost na všech stranách. Monika u maminky, bez pláče, já volné ruce, starší syn také klidnější, mohli jsme si hrát a chodit na procházky jako dřív. A Monika objevovala svět z našeho obzoru.
Menší problémy vznikaly jen s odložením, byla jak naprogramovaný radar. Ač tvrdě spící, málokdy se podařilo „vymotat“ se z šátku dostatečně rychle tak, aby pokračovala ve spánku sama, třeba v postýlce. A tak začal můj osobní noční projekt, „ušijeme si nostíko“..
Nebylo to jednoduché, o šití jsem neměla ani ponětí, od mamky jsem si půjčila starou mašinu, na které jsem se ve chvilkách volna (noc) učila „šít rovně“. Na internetu jsem sbírala tipy, návody, zkoušela různá nosítka, s navázanou Monikou jsem chodila do galanterií, prodejen látek.. Jen měsíc jsem kreslila střih, s pobaveným manželem za zády: „To neumíš nakreslit obdélník?“. Nadšení z prvního plně dokončeného nosítka bylo neuvěřitelné, po xy zmrvených, po desítkách probdělých nocích,.. ale s neuvěřitelným zapálením. Nadšení opadlo asi po 15 minutách, kdy jsem z obchodu, kam jsem Moniku v našem nosítku vytáhla, volala manželovi, ať přijde pro nákup, že se v tom nedá nosit, že mi odpadnou ramena a bolí mě úplně všechno. Začalo vše „nanovo“, tentokrát s pomocí manžela.. Týdny pátral po vhodné výplni (molitany z galanterky prostě nebyly to pravé ořechové..), já na bazaru objednala scrap šátku (přeci nestřihnu ten náš?) a vyšlo to! Měli jsme s Monikou nosítko, šátkové, a fungovalo!
Odložení bylo bleskové, pokud se nepodařilo, v nosítku byla zpátky do vteřiny a vyšlo to na další pokus.
Nosítko vyzkoušela kamarádka, chtěla ušít také.. a pak další, a další.. No, ale já neumím produktivně šít, navíc mě to až tak nebaví (své jsem už měla).. a tak začal další projekt, projekt „MoniLu“, který začal tak nějak samovolně, s pomocí rodiny a skvělých lidí, kteří nás posouvali a posouvají dál. No a samozřejmě a především díky všem našim zákazníkům, maminkám, tatínkům, malým nošenečkům, jejichž spokojené tváře a vaše pozitivní zpětná vazba nás utvrzují v tom, že TO stálo za to.
A pokud Vám někdo bude někdy tvrdit, že se nošením děti rozmazlí, nebojte se, není to pravda. V roce a půl Monika usoudila, že spaní a usínání v postýlce zvládne už sama, je to samostatný živel, který se nebojí téměř ničeho (možná právě díky nošení).“
Jitka Hudecová
